PES V POSTELI? …aneb jak jsou důležité hranice

Mám psa, vlastně štěně…tříměsíčního roztomilého rošťáka, který neustále něco kouše, spí nebo neví, co by…

A já se snažím o výchovu, někdy už i výcvik. Jsem rozhodnutá z něj mít vychovaného psa, se kterým chci trávit mnoho času a kterého budu moci vzít téměř kamkoli. A proto je pro mě důležité, aby se uměl chovat v nejrůznějších situacích. Je pro mě velkou výzvou ho to vše naučit.  Jedna z věcí je naučit ho chovat se v bytě. Protože v bytě jsem psa ještě neměla. A nevím, jestli to budu umět.

A snažím se být pevná, jasně mu nastavit hranice, aby věděl, co smí a co ne, a to dodržovat. 

Jedním ze zakázaných míst je moje postel. Tam prostě nesmí. Ví to dobře a ani to nezkouší. Žiju teď v jemných obavách,  zda to všechno dobře zvládnu. Zda ho dokážu opravdu vychovat. Zvláště po tom, co jsem si už vyslechla různé příběhy o tom, co všechno jim pes doma zničil.

Uf, tomu bych se tedy fakt ráda vyhnula.

A tak jsem přísná, pevná, jasná. Zatím to celkem funguje, je to sice o hodně opakování, ale výsledky jsou znát.

Ale jednou mi to najednou přijde líto – nechci být stále tak ostrá, nekompromisní, mrzí mě to. A tak jednoho dne trošku zjemním, malilinko, jiný člověk by to ani nepoznal. Jen prostě uvnitř mě jsem trošku měkčí. Chci být jen trošku mírnější.

A to se nestačím divit. Ještě ten den jsem objevila Aarona na mé posteli. Zrovna mokrý, myslela jsem, že čistý, ale bílé prostěradlo prozradilo, že to s tou čistotou určitě není až tak. 

Uf… Neeeee!

A dolů. Aarona nekompromisně odvádím pryč. Jenže za 5 minut, když se otočím, je tam zas… a za hodinu znovu.

Uf! Jak to? Celou dobu, co ho máme, celý měsíc tam ani nevlezl, jen párkrát tam dal tlapky. Já tady jen tak jemně vnitřně zjemním a je to hned takhle znát???

ANO!

A mě chytá panika, protože psa v posteli fakt nechci! A nechci ani trávit život tím, že ho budu odtamtud vyhánět, aby se tam po 5 minutách zase vrátil.

Co s tím?

Zase přitvrdím. Nic jiného mi nezbývá. A tak vnímám hluboké rozhodnutí, že budu radši opravdu hodně pevná, zato bez psa v posteli.

Aaron dostává po další návštěvě 3 větší rány na zadek. Po tom, co mi tam vlezl několikrát, potřebuje tvrdší zásah. A pak jasná ostrá pevnost v hlase podpořená mým hlubokým přesvědčením – jen přes mou mrtvolu! A už začíná chápat, tudy cesta nevede. Jsem ještě pevnější než dříve a on už to vzdává, postel obchází a leze do svého pelechu.

Uf, hurááá! 

A co potom? Tím to skončilo. Naštěstí.  Postel už opět obchází a maximálně na ni kouká, přestože v ní někdo leží nebo je tam hromada plyšáků mé dcery,  které si rád odnáší do pelechu.

A já se nestačím divit – jak malý rozdíl udělá divy, jak stačí málo v sobě, neviditelně polevit a hranice už jako kdyby vůbec nebyly.

A cítím takový pocit radosti a čistoty uvnitř. Že jsem si uhájila své, že to funguje, že je to pochopeno a respektováno.  Taková radost, že budu moci mít doma psa a přitom mít i tak hezký život a věci dle sebe.

Krásný. 

A taková úleva, že MŮŽU BÝT ostrá, nekompromisní, pevná. Že to není jen můj zbytečný výmysl. Můžu být, ve chvílích kdy to tak cítím…nebo přesněji MUSÍM BÝT. Jinak to prostě hranice vůbec nejsou.

A hned za chvilku zažívám nádhernou radost z toho, co vidím. Aaron přichází ke mně jemně, spokojeně a s takovou láskou a něhou se upřímně pomazlit. Působí tak klidně a vyrovnaně, Tady teď  na vlastní oči vidím to, o čem už jsem nějakou dobu přesvědčená.

JAK NESOU JASNÉ A PEVNÉ HRANICE KLID A BEZPEČÍ! …Jak mu to dělá dobře na duši.

Že tu má pevného a silného vůdce, na kterého se může spolehnout, který dokáže ochránit to, co je třeba. Přestože jemu nebylo něco dovoleno a musí něco oželet.    I tak. Na tom to právě cítí. Cítí tu sílu, rozhodnost, ochranu. OCHRANU I JEHO SAMOTNÉHO v tom světě, který často nechápe.

A tak cítím, že jsem v pořádku i takto. I s mojí tvrdou stránkou, když střežím své hranice. Že opravdu nemusím být jen laskavá a jemná a hodná, což jsem nejradši. 

Podobný pocit jako s dětmi, kdy jsem už několikrát jasně viděla, jak  mé jasné NE děti překvapivě zklidní a zjednoduší a projasní jim život. Přestože je zrovna v něčem omezím nebo jim něco nedovolím. Stejně tak jako plácnutí na zadek v pravý okamžik, kdy dítě moc dobře ví, že hranici už třeba i několikrát překročilo. A brek a křik přejde tak neuvěřitelně rychle. 

 A co s lidmi, kterým budu připadat v těchto chvílích příliš tvrdá? Nic, bude mi to sice líto, ale vím už, že jsou i lidé, kteří mi rozumí. A co na tom, že jich je málo? Lepší méně vztahů lepší kvality.

Jen bych ještě chtěla zdůraznit, že mi vůbec nejde o to, aby lidé neměli psy v posteli… ani o žádné jiné další konkrétní pravidlo. Jde o to,  aby lidem druzí nebo psi nedělali to,  CO SI NEPŘEJÍ. A co si kdo přeje nebo nepřeje, to už je jeho svoboda. A to se snažím respektovat. Ti,  kdo si to přejí, nechť si své psy v posteli užívají :o) I to chápu. Já si k němu lehám na zem :o)

Chraňme své věci, prostor, čas před kýmkoli.  I před psy, lidmi, partnery, dětmi, šéfy… a kýmkoli dalším.

Ti, kteří hranice musí dodržovat,  se tím  také učí – mají inspiraci a dovolení, že si také mohou hájit svoje. A učí se jak to zařídit. Probouzí se v nich respekt k dané osobě už jen z toho, že ona respektuje sama sebe. Že může, že je to tak v pořádku. A také vidí jaké ovoce to nese – co bylo hranicemi ochráněno.

A tak tuto znalost mohu předávat dál. Jak hranice vymezit, hlídat a trvat na dodržování. Opakovaně, v případě potřeby.

Lidem, kteří se budou chtít učit, kteří chtějí mít svůj život a vztahy jasné, srovnané, funkční. A chráněný vlastní prostor a čas.

Už se těším!

Krásné dny plné jasného radostného uspořádání Vám přeje Klára